Bolek Polívka

Rođen: 31.7.1949, Vizovice, Československo (74 godina)

Visina: 187 cm

Ime: Boleslav Polívka

(nar. 1949), absolvent brněnské JAMU (obor pantomima) patřil od roku 1972 k vůdčím osobnostem Divadla na provázku. Je autorem a protagonistou populární televizní show Manéž. Před kamerou debutoval ve filmové verzi provázkovského muzikálu Balada pro banditu (1978) v režii Vladimíra Síse. Mezi nejvýraznější tituly jeho filmografie patří snímky Sedím na konári a je mi dobře (r. Juraj Jakubisko), Něžný barbar (r. Petr Kolika -1989), Zapomenutí světlo (r. Vladimír Michálek - 1996, Český lev a Cena za herecký výkon v hlavní roli na MFF Karlovy Vary), Pelíšky (r. Jan Hřebejk- 1999), Eliška má ráda divočinu (r. Otakáro Schmidt - 1999), Musíme si pomáhat (r. Jan Hřebejk - 2000). S režisérkou Věrou Chytilovou spolupracoval na třech projektech: Kalamita (1981), Šašek a královna (1987) a komedii Dědictví aneb kurvahošigutntag (1992). "S nápadem situovat příběh na nudistickou pláž přišla Věra. Inspirovali jsme se románem Desmonda Morisse Nahá opice. Mám Věru rád a baví mě s ní pracovat. Je to vždycky takové dobrodružství s otevřeným koncem. Její nápad jsme postupně rozvíjeli a domýšleli. Vypadalo to přibližně tak, že Věra psala na stroji a já jí diktoval. A pak jsme se hádali, protože na spoustu věcí máme jiný názor. Většinou se ale někde setkáme. Věra permanentně provokuje otázkou: A proč? Tak něco navrhnu, a ona zase: A proč? A tak pořád dokola. Spousta nápadů vzniká přímo na place, protože aktuální atmosféra, situace a herci vnášejí při samotném natáčení do scénáře nové dimenze. Náš film není o nahotě, o nějaké exhibici, ale o přirozenosti člověka. Pochopil jsem, proč si ti lidé říkají naturisté. Nahota symbolizuje určitou čistotu, bezbrannost, vědomí sebe sama. Náš příběh pojednává především o lidských citech, vášních a vztazích, i o živočišně primitivní stránce naší přirozenosti Všichni jsme přišli na svět nazí. Předkládáme mozaiku lidského chování v různých situacích. Jemná pozorování druhu homo sapiens. Zajímavé je, že když člověk dělá něco opravdu upřímně, vášnivě, je vlastně směšný. Třeba když jsem někdy pozoroval Věru nebo Jakubiska (někdy i sám sebe) pohlcené prací, jak mávají rukama, cení zuby, různě se kroutí - je to směšné. Ale má to zároveň patos vášně. Také o tom je náš film. O tvůrčí posedlosti. A taky o manipulaci "těch oblečených" těmi neoblečenými, mocných bezmocnými.