Jean-Pierre Bacri

Zde potkává Sama Karmana, budoucího přítele a partnera pro divadelní i filmovou práci. V roce 1980 píše Bacri divadelní hru "Le grain de la sable" /Zrnko písku/, která získává cenu Tristana Bernarda. Po několika malých filmových rolích, v roce 1985 ztvárňuje mlčenlivého policajta ve filmu "Subway", /režie Luc Besson/, která mu vynesla nominaci na Césara. Byla určující pro jeho další filmové role bručounů, mrzoutů a stěžovatelů, kteří se nenechají jen tak převést.

V roce 1987 potkává v divadle svou budoucí manželku a uměleckou partnerku Agnés Jaoui. Společně píší divadelní hry. "Cuisine et dépendances" /Kuchyně s bydlením/, má veliký úspěch i ve filmovém zpracování. V roce 1995 píší hru "Un air de famille" /Rodinný duch/, kterou později s režisérem Klapischem transponují do filmové podoby. Od tohoto momentu si duo Bacri - Jaoui každým svým novým dílem připisuje odborný i divácký úspěch. V roce 1993 dostávají Césara za scénář filmové adaptace Ayckbournovy hry "Smoking/No Smoking" v režii Alaina Resnaise. V Roce 1996 dostávají dalšího Cézara za scénář své původně divadelní hry "Un air de famille" /Rodinný duch/. Triumfem je pro ně i rok 1997, kdy získávají třetího Césara za scénář k dalšímu filmu Alaina Resniasa "On connait la chanson" /Stará dobrá písnička/, který se stal i francouzským filmem roku.

A předtím, než Jean - Peirra obsadil starý přítel Sam Karman do role podivínského spisovatele ve filmu "Kennedy et moi" /Já a Kennedy/ se objevil jako podnikatel Castella ve snímku své ženy "Le goût des autres" /Každý to rád jinak/ u kterého je taky spoluautorem scénáře. Менше