Hana Zagorová

Její vzestup mezi nejpopulárnější zpěváky začal až s rokem 1969, kdy přesídlila do Prahy a stala se objektem zájmu předních skladatelů (např. Karel Svoboda, který pro ni napsal písně jako Gvendolína nebo Studánko stříbrná). Hlasové nedostatky Hany Zagorové (nakřáplý hlas se špatnou výslovností sykavek) se paradoxně staly její předností, protože díky nim měla osobitý projev a mezi ostatními zpěvačkami byla snadno rozpoznatelná. Její repertoár měl po celá 70. a 80. léta značně kolísavou kvalitu – od skutečně kvalitních šansonů s působivými texty (z nichž mnohé si napsala sama) ke kolovrátkovému popu. Počátkem 70. let hostovala v Semaforu (Kytice), poté se téměř výhradně soustředila na zpěv, stěžejní je její spolupráce s kapelníkem a skladatelem Karlem Vágnerem, která se datuje od roku 1973. Dnes se dá těžko soudit, zda Zagorová byla v té době nejlepší zpěvačkou, ale osobitý hlas spolu se šťastným výběrem zahraničního i domácího repertoáru vedl k tomu, že plných devět let (1977-1986) byla vítězkou Zlatého slavíka, byť poslední ročníky ji i její okolí stály značné úsilí, což sama přiznává.

Prvním manželem Hany Zagorové byl od roku 1986 tanečník Vlastimil Harepes. S ním se v roce 1991 rozvedla a vzápětí se podruhé provdala za slovenského operního pěvce Štefana Margitu, jehož po omezení svých vlastních aktivit v 90. let doprovázela na koncertních turné a divadelních angažmá po celém světě. Hanu Zagorovou po celý život provází problematické soukromí, ať již to byly partnerské problémy před prvním sňatkem nebo vážné krevní onemocnění, jež jí v minulosti nedovolovalo opustit republiku déle než na tři týdny. Mniej