Juraj Jakubisko

Urodzony: 30.4.1938, Kojsov, Československo

Śmierć: 24.2.2023, Praha, Česká republika (84 lat )

Symbolika čísla tři má v tvorbě Juraje Jakubiska (1938) zcela zvláštní význam. V centru jeho příběhů bývají tři hlavní postavy, třídílná je často jejich vnitřní struktura nebo alespoň název, jako celek se jeho filmy sdružují do volných trilogií, vznikajících třeba čtvrt století. A fascinace trojkou jako by se bezděky přenesla i do dosavadní bilance Jakubiskovy filmařské dráhy. Dokonce do té míry, že k pojmenování jejích jednotlivých etap si můžeme bez velkého násilí vypůjčit vizionářský název jeho třetího hraného filmu Vtáčkovia, siroty a blázni. Vtáčkovia Původní zájem rodáka z východoslovenského Kojšova směřoval k výtvarnému umění, grafice. Bohatě ilustrované deníky a náčrty ke scénářům doprovázejí sice Jakubiskovu tvorbu dodnes, už na bratislavské střední Škole uměleckého průmyslu se však začal věnovat fotografii a od ní byl k filmu jenom krůček. Paradoxně ho však na pražskou FAMU, kam si podal přihlášku, nepřijali ke studiu kamery, ale na režii. Studoval ji pod vedením Václava Wassermana od roku 1959 a proslul na škole jako výrazný experimentátor, hned od své první práce pod názvem Poslední nálet (196O) a od režijní spolupráce na Jirešově snímku Sál ztracených kroků (1960). Možnost vyzkoušet si kombinaci filmu hraného s dokumentárním, černobílého s barevným, přímá zkušenost z práce s kamerou, osobní i pracovní kontakt s představiteli rodící se české nové vlny (jako asistent režie pracoval také s V. Chytilovou na jejím Stropu, 1961), to všechno byly úhelné zážitky vymezující příští Jakubiskovo směřování. Praha jej ohromila svou kulturností, škola mu otevřela prostor svobodného uměleckého tvoření v plodné komunikaci se sobě blízkými. Neušetřila jej ani první zkušenosti s režimní cenzurou, když pod jejím tlakem ze svého středometrážního filmu Déšť (1965) vystřihl dokumentární sekvenci s beatnikem Allenem Ginsbergem, právě vyhoštěným z Československa. Snímek před uložením do trezoru stejně nezachránil, sotva však mohl tehdy tušit, že osud Deště je pouhým předznamenáním brzkého osudu celé jeho tvorby 6O. let... Ta pokračovala dlouhým hraným debutem Kristove roky (1967), příběhem konfrontujícím povahy dvou bratrů, v němž si evidentně také autor sám řešil problém své vlastní lidské a umělecké identity a objevoval původní folklórní zdroje své imaginace. Doslovným jejich výtryskem se stal triptych Zbehovia a pútnici (1968), bizarní a drastické úlomky ze dvou světových válek, spojené s apokalyptickou vizí té třetí. Do natáčení prostřední části vpadla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a bezprostřední konfrontace filmové fikce s realitou, kterou režisér v duchu svého smyslu pro vše fantaskní a nepředvídané rovněž začlenil do díla, umocnila jeho brutálně skeptické vyznění. V něm ještě dál jdou Vtáčkovia, siroty a blázni (1969), koprodukční slovensko-francouzský film o vzdoru vůči krutosti světa bezhraničnou hrou, která se nakonec stává stejně krutou, jako on sám. Jasnozřivé tušení marnosti jakýchkoli nadějí tváří v tvář fatalitě reálných společenských dějů je přitom prostředkováno filmovou řečí vysvobozenou naopak z jakýchkoli pout, šokující diváka asociativním proudem představ a kácením posvátných tabu, pro něž se na prahu normalizace výzvou přímo symbolickou stane už jenom název posledního Jakubiskova filmu z tohoto období: Dovidenia v pekle, priatelia! (1970). Siroty Marně se režisér v roce 1972 filmu veřejně zřekl kvůli údajným sporům s italským koproducentem. Nepochybně i za tuto černočernou burlesku, dokončenou a uvedenou s optimističtějším závěrem až v roce 1990, dostal se na režimní index a téměř po celá 70. léta točil jen zakázkové reklamní a propagandistické filmy. Že si při tom dokázal udržet základní rysy své poetiky, dokládá i dnes např. krátký film Bubeník Červeného kříža (1977), emotivně zpracovávající téma opuštěných dětí. Že při tom však také musel nemálo slevit ze svých nároků a představ, o tom svědčí filmy, kterými se na přelomu desetiletí mohl k hrané tvorbě vrátit: Postav dom, zasaď strom (1979) a Nevera po slovensky (1980), sestřižená z televizního seriálu. Magii jeho vidění vystřídala tu těžkopádná ideovost a žánrové figurkaření, třebaže v dobovém kontextu jistě ještě snesitelné. Opravdovým návratem normalizačního sirotka do kinematografie je proto až Tisícročná včela (1983), současně natáčená jako čtyřdílný televizní film a šťastně spojující Jakubiskovu fantaskní obrazivost s národním a sociálním mýtem předlohy, stejnojmenného románu Petera Jaroše. Po pohádkové Perinbabě (1985) a parodii Pehavý Max a strašidlá (1987, v TV jako seriál pod názvem Teta) je s ní alespoň zčásti srovnatelný až film Sedím na konári a je mi dobre (1989), v němž se Jakubisko v nové situaci a v jiné poloze vrátil k tématu snímku Vtáčkovia, siroty a blázni, aby jej tentokrát zasadil do konkrétní historické reality Československa po válce a v 50. létech. Blázni Volnou "trilogii trojic" završuje pak v obráceném gardu (dvě ženy a muž) a jako rozloučení se společným státem proklamativně federální opus Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý (1992), poměrně rychlé, a proto i ne zcela pochopené vystřízlivění z těsně polistopadových iluzí. Překvapivá věta, že teď je přesně ta doba, kdy je třeba emigrovat, která tu zazní, se v Jakubiskově případě naplnila beze zbytku: spolu se svou ženou, herečkou Deanou Horváthovou, odchází ze Slovenska natrvalo do Čech a na prahu šedesátky se pouští do projektu nazvaného Nejasná zpráva o konci světa (1997). Své první filmy z 60. let koncipoval jako výpověď o sobě, o své vznícené emocionalitě a senzibilitě, snímky z přelomu 80. a 90. let jako výpověď o osudech své generace. Nejasnou zprávu o konci světa nazval rovnou "rozhovorem s Bohem" a jako k jejímu východisku odkazuje k poslední části filmu Zbehovia a pútnici. Impulzivnost a nervnost jeho tvorby se tak vzácně doplňuje o myšlenkovou koncepčnost a spíše výjimečnou schopnost sebereflexe jako podmínku zachování tvůrčí integrity. Jeho filmy nejsou vždy racionálně vyložitelné, protože tak ani nevznikají, ty nejlepší však strhnou magií sotva tušeného, ohromí hrůzou všech pozemských možností i velikostí nepozemských tužeb.

Ocena:

• Czeski Lew, 2002, długoletni wkład w film czeski
• Czeski Lew, 2008, osiągnięcie artystyczne, Bathory